Palenque

Bajecne vykopavky ... fakt super. Historie uprostred dzungle... Jsme z toho uneseni ... Rano jsme byli na vodopadech Aqua Blanca, taky super ... az budu mit trochu casu, rozepisu se vic... Ted jen snad ujisteni, ze zdravotni stav posadky je stopro, nalada taky dobra, po financni strance zatim mame o neco nizsi naklady, nez jsme cekali ....
Tony
P.S. Porad mam problemy nahrat fotky primo sem, proto se podivejte na nase fotoalbum na adrese http://expedice.myphotoalbum.com

Z El Tajin do Villaherosy

Jak uz Tony slibil, hlasime se vam opet z Mexica, tentokrat z mesta Villahermosa. Vcerejsi vstup byl opravdu kratky, nebot nikdo nevedel, jak se to tam jmenuje. Mistni jmena jsou opravdu nevyslovitelna, nebot Mexicani po osvobozeni zmenili spanelska jmena na puvodni aztecka, mayska atp.

Inu, po odjezdu z El-Tajinu jsme se jeste stavili v Papantle, odkud jsme meli nejen dalsi primy vstup, ale nabrali jsme rovnez dva mexicke stopare, ktere jsme predtim potkali na prohlidce pyramid. Meli namireno smerem na Veracruz, stejne jako my, takze jsme jim nabidli pohodli nasi Toyoty. Kdovi, kdy se nejaky dobry skutek muze hodit, ze.

Po kratke jizde jsme dojeli k mori. Nadherna dlouha plaz, slunicko. Neodolali jsme a vykoupali se. Uzasna vodenka, sice trochu tepla, ale i tak o par stupinku studenejsi nez vzduch. Cestou dal na jih zapredl Tony se stopari rec a zjistil, ze chteji spat u tety a dohodl, ze bychom u ni na zahrade mohl kempovat. Po kratke zastavce na propecene kuratko (potrebovali jsme pronajmout gril, abychom upekli klobasy a nakup kurete bylo najemne) jsme jeste pribrzdili u jednech pyramid. Byly uz zavrene, ale stopari tam potkali strycka a nakonec jsme tedy misto u tety na zahrade nocovali u strycka, abychom pyramidy mohli skouknout rano.

Strycek byl chudy. Zachod a sprcha byly kbelikove, ale stejne jsme se radi umyli. Vecer jsme pak u piva vedli politickou ekonomickou debatu, ze ktere vyplynulo, ze by se asi mohl mit o neco lip, ale asi se mu nechce moc pracovat. Inu kokosove orechy tu padaji z nebe. Na jeho palme na zahradce se jich trikrat doroka urodi 120. Manga a aquagave mu hodi dalsich par pesos do kapsy. Ale i tak se mu nelibilo, ze ho cesaci berou na hul. Ale ocesat to sam a prodat na trhu ho nenapadlo. Ani slepice na zahradce nemel a remcal, ze nema stalou praci. Ale chudoba tu kazdopadne je, u nas zadni chudi lide nejsou.

Inu rano jsme skoukli pyrosky a vyrazili na nejznamnejsi plaz v celem statu Veracruz. Nijak nas nezaujala, ta vcerejsi byla lepsi. Vylozili jsme stopare a vydali se do Veracruzu. Maji tam moc pekne Zocalo. Nas ale nejvic zajimalo morske akvarium se spoustou rybicek, zraloku a podobnych potvor. Ten pohled na potencialni jidlo nas tak rozhladovel, ze jsme hned u vychodu zakoupili megabagetu. Dobrych padesat cisel mela. Ovsem tretina me s Tonym nenasytila, tak jsme si dali jeste jednu. Tim jsme se asi stali stamgasty, protoze tentokrat jsme dostali mnohem vic hranolek a kecupu. Asi o tom budou cele dny vypravet, ze jsme si ty bagety dali dve.

Hledani ubytovani po tme ovsem byl problem, kemp nikde zadny, mistni nas posilali na plaz, nebo na benzinku. Prvni je nejjednodussi, druhe nejbezpecnejsi, neb je tam celou noc ostraha. Na plazi ovsem foukalo, blizila se bourka. Nakonec jsme skoncili na podiu u mistniho fotbaloveho hriste. Pohoda. Akorat se spustila boure a prutrz mracen a i pevne vypadajici strecha se stala prutokouvou. Skoncilo to tak, ze Tony skaknul pro stan (protoze to navhoval uz za sucha) a my jsme stanovali pod strechou.

Rano sice stale poprchavalo, my vsak stejne vyuzili pritomnosti more a vykoupali se. Suchozemci holt nejsou na podminky u more narocni. Pak jsme se vydali smerem k jakemusi mestu se zcela nevyslovitelnym jmenem, ktere vam tedy neuvedu. Cestou jsme se stavili na nadhernych vodopadech a rybce k obedu. Moc to licit nebudu, fotky jsou v galerii. Noc ve meste byla uzasna, prvni v hotelu. Sprcha! Postel! A vecer jsme jako spravni informatici stravili u Internetu.

Dnes jsme si jeste to nevyslovitelne misto prohlidli, a zacli se presouvat do Villahermosy. Cestou jsme se zastavili v nejakych vykopavkach v La Venta, kde vubec nic nebylo. Ale pomohlo nam to vysvetlit nadherne muzeum ve Villahermose. To je kombinace zoo, se sochami z La Venty, vystavenymi ve volne v prirode, v hotove dzungli. Nadhera. Olmecke vytvory v prirozenem prostredi. No a ted jsme tady u Internetu a vymyslime kam dal.

Pro blog expedice, Honza Smolik, Villahermosa

Zijeme a je nam blaze, jen nemame dnes cas na internet

Dva dny jsme se neozvali, nebyli jsme na internetu. Pozdeji to rozepisu vic, ted jen ve zkratce ... z El Tajin k mori (bajecne koupani), pak na jih ... jedno male malomestecko, kde jsme se vetreli na noc ke strejdovi jednoho naseho stopare :) ... dalsi den posun jeste niz, navsteva Veracruz.... vecer nocovani na plazi ... dnes bajecne vodopady a pak presun do Coatzacal (nebo tak nejak)...

Vsichni zdravi, v poradku a dobre nalade...

El Tajin - aneb bajecne pyramidy

Tak nas vylet zacal dobre. Misto v sobotu jsme ze zazivacich duvodu nekterych clenu vypravy vyrazili z D.F. az v nedeli. I kdyz, vlastne to nebyla jenom zelena stolice (dusledek grilovacky ze ctvrtka), co nas zdrzelo, je pravda, ze po luxusni promocni party - na kterou nas v patek propasoval Honza - a kterou jsme poradne rozjeli a ukazali Mexikancum, jak se slavi titul :-) ... jsme v sobotu vstavali az k polednimu. V nedeli jsme si ale uz privstali, sbalili se (a vyslechli si pani bytnou, ktera byla moc rada, ze nam vidi zada:) ... a vyrazili na severovychod.
S malou zastavkou v centru Mexico City, kde jsem musel sehnat pametovou kartu do meho pujceneho digitalu. Obesli jsme vsechny frcy (koukal jsem se, jestli tam nekde neuvidim v nabidce muj fotak) ... a nakonec usmlouvali MemoryStick 128 MB za 150 pesos (novej stoji 500). Jenom perlicka, na te karte jeste byly fotky puvodniho majitele - a posledni fotky byly z centra mesta ... katedrala a tak ... asi ho potkal stejny osud jako mne :) ... zlodeji tady hold vytvareji docela fluktuujici cerny trh.
Cestou na El Tajin jsem na benzince chvili pomahal jednomu zoufalci spravit motorku - uplne jse se videl na jeho miste ... a pak ho svezli 100 km do nejblizsiho mesta. Do El Tajin jsme dorazili v podvecer, uz bylo zavreno, nicmene jsme si aspon vyhlidli misto, kde vecer slozime hlavu. Pak jsme odjeli do blizkeho mestecka Papantla, dali jsme veceri, cournuli se po hlavnim namesti a prilehlych ulickach a vratili se zpet k vykopavkam. Bylo vedro, tak jsme postavili jen vnitrni moskytieru stanu a zalehli ... bajecne jsme se vyspali (bylo fakt teplo, vecer jsme usinali jen v trenkach, v noci pak pres sebe hodili spacak .... jen rano desne rvali papousci a padla rosa). Tak jsem vstal v 7 rano a dal si neoficialni navstevu pyramid (pres plot :) ... bajecnej pocit, byl sem tam sam ... jen slunce olizovalo vyrcholky pyramid. V devet oficialne otevreli, tak jsem tam sel podruhe. Vstupnemu jsme se elegantne vyhli s moji prukazkou profesora a studentskymi prukazkami kluku (i kdyz oficialne je gratis vstup jen pro Mexicke studenty a ucitele... ale to se nejak ukecalo...:)
Pyramosky byly za slunce jeste hezci .... fakt super. Ale pak zacalo byt fakt vedro ... kolem jedenacte uz bylo k nevydrzeni ... tak jsme jeste nakoupili par suvenyru a vyrazili. Ted jsme ve meste doplnili zasoby v supermarketu a razime k oceanu ... a pak doprava - na jih smer Veracruz. Jestli cestou narazime na nejakou fajn plaz, tak tam prenocujem...
P.S. Nejak se sem nepodarilo vlozit fotky, tak se podivejte do naseho fotoalba ... tam jsou nahrane...

Pětitisícovka padla!!!!!

5 286 m.n.m. To je výška hory Iztaccihuatl /zkracene Izta/. Nahoře věčnej sníh a kosa jak z nosa. Tam jsme se chystali ... Plánovali jsme to na 3 dny. První den přespání na Paso de Cortéz (sedlo mezi Popocatepetl a Izta), druhý den výstup do výškového tábora, třetí den útok na vrchol.
Počasí nám nepřálo, když jsme se v neděli večer šplhali v serpentinách na Paso de Cortez tak nás zaskočila průtrž mračen. Takovou bouřku jste snad ještě neviděli. To nám na náladě moc nepřidalo. Takže drobná změna plánu - místo přespání v horské chatě (kam bychom se v tom lijaku asi nedostali) jsme nakonec ukecali nocleh na zemi v turistickém centru přímo v Paso de Cortez. Ráno se však vyčasilo, počasí jako v pohádce, tak jsme zaplatili (20 peso za osobu a nocleh + 10 peso za každý den v NP) a vyrazili.
Z Paso de Cortez cca 8 km do La Joya (tam končí cesta), odtam do hor. Docela zabiracka. Hned po prvnich minutach nam doslo, ze to nebude zadna sranda. Chybel kyslik. Clovek marne lapal po dechu. Bylo to silene do kopce. A k tomu jsme navic byli nabaleni jako Deda Mraz pred Jolkou. Na vulkanech neni voda, takze jsme tahli 15 litru vody, jidlo, vybaveni, obleceni a pro vsechny pripady i stan. Nakonec jsme odpoledne dorazili k horskemu pristresku (refugio) Grupo de los 100/ Refugio 13, kde jsme se usadlili. Kubis velmi spatne snasel vysku, tak si sel lehnout, zbytek vypravy se rozhodl pro pruzkum bojem - vyrazili jsme k nejblizsimu petitisicovemu vrcholu. Dve hodiny jsme se skrabali nahoru sutovym polem, nasledne pak lezli po skalach a prekonavali prvni snehove jazyky. Nakonec jsme ale stanuli na Las Rodillas (5 050 m.n.m). Prvni petitisicovka padla. Bajecnej pocit.
Zacalo se kazit pocasi, tak jsme dalsi pruzkum odlozili a vratili se za Kubisem. K veceri jsme dali bramborovou kasi s tunakem a zalehli. V noci prisla snehova boure a prvni zdravotni krize. Asi jsme to s vystupem prvni den prepiskli, v noci jsem se vzbudil a bylo mi hrozne. Bolela hlava, bylo mi na zvraceni, prujem jak po zkazenych vajickach a nesnesitelna bolest bricha. Honza mel teplotu a bolest hlavy. Nasadil jsem Ibuprofen a Imudium ... a usnul. Rano jsem se podivoval zazrakum moderni mediciny. Byl jsem jako rybicka. Honza taky. Jen Kubis stale nejak laviroval, tak s nama dal par metru naseho vystupu (aby si taky aspon dal tech pet tisic) a vratil se dolu. My dva pokracovali k vrcholu. Bylo to vyrazne slozitejsi nez vcera, napadl snih a komplikoval lozeni po skalach.
Konecne jsme se vydrapali na vrcholky ... odtam to vypadalo na pohodovou hrebenovou turu. Kdyz uz jsme se dohrabali na vysneny vrchol, vynoril se pred nama dalsi vrcholek, o neco vyssi. Zakleli jsme a pustili se do dalsiho boje.... sotva jsme tam vsak dolezli (v nekterych strmych usecich jsme davali prestavku kazdych 10 kroku, protoze vic se v tom ridkem vzduchu nedalo) ... tak se pred nama vynoril dalsi kopec ... dost vysoky ... a k tomu jeste od nas oddeleny hlubokym a sirokym ledovcovym udolim. Honza zacal mit zajeci umysly ... ale nakonec jsme se vyhecovali a pustili se do toho .... dolu to slo dobre, to jsem to sjel po zadku :) - konecne jsem si uzil trochu zimnich sportu, po pul roce v Mexiku uplnej zazrak - pak prisel narocnej vystup. Uzouckej hreben (misty jen pul metru) - na obe strany propast par tisic metru ... k tomu unava a horsici se pocasi.... Nicmene po dalsi hodince tvrde driny jsme vylezli na misto, odkud uz to bylo vsemi smery jenom dolu. Vrchol Izty 5 285 metru byl zdolan. Okolo vsude snih, vyhled do zamrzleho krateru a chumacu mraku. Sestup byl rychlejsi, ale i tak jsme se do La Joya dostali az pozde odpoledne. Utahani jak vozejk, ale spokojeni. Stalo to za to...

Tak to byl Tony a takhle to videl Honza


Devatenacteho cervna se probouzim v Paso Cortez uy v pet hodin. Jet lag stale funguje a dale se mi spat nechce. V 6:30 vychazi slunce a me se naskyta uzasny vyhled. Snazim se vytahnout fotak, pri tom vsak budim Kubise, ktery mi ho hned zabavuje a vyrazi fotit.

Vstavani, baleni a snidani nam ovsem trva dost dlouho a tak do auta nasedame az nekdy kolem devate. Ceka nas cesta do La Joya, odkud vede cesta nahoru. Cestou zjistujeme, ze ani all-terrain Toyotaneprejede vsechno a na kameni malem utrhneme vyfuk. Nastesti to prezil.

Z La Joya vyrazime asi o desate. V kopci se sice mirne zadychavame, nicmene obtize s vyskou nemame. Jen Kubisovi stoupani moc nejde a tak mu odebiram vodu a jidlo, aby mel cestu lehci. Stezka stoupa jen mirne a vede pres tri portilly (brany), kde meni smer a jde po jinem svahu. Jdeme o neco rychleji, nez predpoklada pruvodce stazeny z Internetu, nicmene na kazde portille odpocivame. Pri treti pauze jasne citim, ze jsem se trochu precenil, kdyz nesu stan, Kubisovu vodu a mam jasne nejtezsi batoh. Moc se mi slapat nechce. Nicmene nakonec se objevuje kamen s "bulls eye", od ktereho to ma byt k chate Grupo de la Cien, kde mame nocovat, blizko. Dal je ovsem cesta ponekud zmatecna a chatu musime hledat.

Chata je hotovy luxus. Plechova stavba ma na kazde strane tripatrovou palandu. Uprostred je stolek plny jidla a vody od predchozich vyprav. A to vsechno mame sami pro sebe!

Rychle do sebe cpeme tunaka s houskami a protoze mame dost sil vyrazime ja, Tony a Indi na "prochazku" smerem k nejblizsimu z vrcholu, s tim, ze tam bud dojdeme, nebo ne. Stoupani nam docela jde i kdyz ve vysce temer 5 000 metru se zadychavame. Viditelnym meznikem na ceste je velky kriz. Jak se k nemu blizime, vidime u chaty dalsi dve postavy. Jedna ma na zadech velky batoh, druh ajde na lehko. Jsou rychlejsi nez my a tesne pod krizem nas dohaneji. Mame docela stesti, jsou mistni, znaji to tu a navadeji nas na spravnou cestu. Sami u krize konci a vraceji se, my pokracujeme a zanedlouho se dostavame na "kolena" - jeden z vrcholu. Na nem je podivna zricenina jakesi konstrukce, kde si nechavame zasobu vody na zitrejsi vystup. Pod nami je jezirko, pred nami dva vyssi vrcholy. Podle jejich poctu se domnivame, ze ten vzdalenejsi je nas cil. Cesta z chaty nam zabrala asi dve hodiny.

Sestup je mnohem pohodlnejsi, jen Indi se na skalach trochu boji. Nikdy nic takoveho nedelala.

Kratce po navratu se zatahuje, zacina prset a padaji kroupy. Jsme radi, ze jsme se vratili a nepokusili se jit dal. V noci pak zacina snezit a psi pocasi vydrzi dlouho do noci.

Davame si veceri a jdeme brzo spat. Uz asi o pul desate. Ja mam trochu horecnaty pocit, ale rychle to prechazi. Noc ve vysoke vysce snasime ruzne. Nekomu je zima, nekdo ma prujem, nekdo spatne dycha, ja jen nemuzu spat. Asi jsme to s namahou trosku prepiskli.

Rano jsme vsak ja s Tonym pripraveni na utok na summit. Kubisovi se z nedostatku kysliku toci hlava, Indi se nikam nechce. Tak je nechavame dal spat s tim, ze nam maji zabalit a pak pomalu vyrazit dolu.

Sami jdeme na lehko. Vodu mame na ceste, takze si bereme jen susenky, lentilkz, konzervu tunaka a jednu mistni housku. Na posledni chvili se rozhoduji jeste pribalit Ibalgin proti bolesti.

Pocasi je vyborne, obloha modra. I strycek Popo se ukazuje v cele sve krase, zahaleny do bile snehove roby. Cesta ke krizi nam jde vyborne. Uz nemame problemy s dechem. Tuto cast cesty nas doprovazi Kubis, ktery se jeste neaklimatizoval a ten sotva popada dech. My postupujeme rychle , abychom se dostaly na slunicko, ktere ve spodnich castech jeste neni.

Kousek pro krizem nas Kubis opousti a my zaciname splhat po skalkach, ktere od vcerejska zapadaly snehem. Musime byt opatrni, abychom neuklouzli. Nahoru to vsak jeste docela jde, desime se ale sestupu. Tise doufame, ze do te doby snih na slunicku odtaje.

Na vrcholek, kde jsme byli vcera, se skrysi vody dorazime po hodine splhani. V polovicnim case nez vcera. Aklimatizace ukazuje svuj vyznam. S prekvapenim zjistujeme, ze navzdory snehu vsude okolo je nase voda stale kapalna. Rychle otevirame jdenu flasku a ziznive pijeme. Po par locich se primo pred nasima ocima zacina voda menit v led. Pevnych kousku rychle pribyva. Jedine vysvetleni, ktere nas napada je, ze voda mela zezdola vetsi tlak a nahore v mensim nezmrzla. Kdyz se po otevreni lahve tlaky vyrovnaly, zacla dohanet, co predtim nestihla.

Nechavame vodu v zavetri na slunicku, aby se pokud mozno ohrala a pokracujeme smerem k dalsim vrcholum. Jde se nam jeste dobre, akorat me boli hlava. Nejspis od rymy, ale i vyska ma asi svuj podil. Prvni vrcholek vsak mijime snadno.

Cesta na druhy je o neco narocnejsi. Svah je prikrejsi a z casti pokryty snehem. V tehle vysce se mym nozickam moc slapat nechce. Navic me boli hlava. Co chvili zastavuji, abych nabral dech a zastavil buseni v me hlave. Ale vidina dobyti vrcholu me pohani. Jeste jedna zatacka, podlednich par kroku a jsme tam. Zaplavuje me vlna euforie. Tu vsak rychle brzdi Tony, ukazujic o kousek dal, kde je jeste jeden kopecek, ktery je uz na prvni pohled jasne vyssi, nez ten nas. Takze falseny poplach. Beru si alespon Ibalgin na boleni hlavy.

Ted uz se mi vubec nejde dobre. Z casti za to muze vyska, z casti ztrata moralky. Musime prejit velkou snehovou plan. Je to skoro rovinka, ale kazdy krok je hrozne namahavy. Citim mravenceni v rukou a mam strach, abych mel silu na navrat. Sotva se plazim, nikam se mi nechce. Tony me vsak presvedcuje, ze uz je to jenom kousek. Plan je u konce a my musime prejit po jakemsi hrebinku. Mel bych se pekelne soustredit, abych nespadl, ale moc mi to nejde. Jdu na automat, ten vsak nastesti funguje spolehlive. Upati skaly, kam se potrebujeme vysplhat je dalsi snehove pole. Nastesti se neborime a muzeme jit skoro primo. Prichod ke skale sice znamena stoupani a skrabani se po kamenech, psychicky je to vsak pro me uleva. Zacinam opet doufat, ze to dokazu. No a najednou jsme nahore a neni kam stoupat. Zkraje pocituji jen ulevu, radost prichazi pozdeji. Jedine co nas mrzi jsou mraky. Celou cestu byla modra obloha, prisly az ted. Na chvilku se vsak trhaji, takze vrcholove foto nakonec udelat muzeme. Cesta z chaty nam trvala necele tri hodiny.

Posilnujeme se lentilkami, coz je jedna z mala forem ciste cokolady, kterou tu lze koupit. Mraky nas trosku strasi, a tak se rychle zaciname vracet. Jde se nam lehce, ani hlava me neboli. Tony dokonce vyuziva snehove plane a klouze se kus cesty po zadku. Cestou nas sice pribrzdi dva kopecky, kde nam to moc neslape, ale oproti ceste tam se citime fajn. Na posledni vrcholek se nakonec neskrabeme a traverzujeme primo ke stezce pro sestup. Je to sice o neco technicky narocnejsi, ale setrime si kopecek. Mame stesti, ze hodne snehu roztalo, takze cesta kolem krize je schudna. No a pak uz jen zaverecny sebeh po prasnem poli a snehu, kde se napul klouzeme a jsme bezpecne zpatky v chate. Navrat - hodina a tri ctvrte.

Cesta s batohy dolu je pak uz pohoda. V klidu obedvame tunaka z konzervy a teprve asi po hodine opoustime chatu. Bez vody se nam jde snadno, navic je tu vic kysliku. I tak se parkrat zastavujeme, neni proc spechat.

Vsimame si zajimaveho chovani pocasi. Na jedne strane hory je hezky, na druhe osklivo. Obcas se mraky pokusi horu prelezt, ale jsou nemilosrdne rozmetany vetrem hezkeho pocasi.

Dole nam Indi oznamuje, ze na nas cekaji teprve hodinu a pul. Navrat do D.F. pak probiha v klidu, jen vojak se samopalem u zavory nad Amecamecou nam prohledava prostor pod nohami, jestli tam nemame zbrane. Kufr auta s batohy ho vsak vubec nezajima. Inu Mexiko.

Přílet a první dojmy

Mexico city uvítalo nové tváře docela stylově. Cestou z letiště nás chtěl jeden policajt pokutovat za neexistující dopravní přestupek (viděl cizince, tak to zkoušel - ale stačilo klasicky ho ignorovat a jet dál). Kluci byli celkem překvapeni tím, jak to tady vypadá ... ale jinak v pohodě. Odpoledne jsme se vydali do centra na první průzkum. A další tradiční Mexická záležitost - v přeplněném metru mi ukradli digitální foťák :( ... To nasere. Tak nakonec ho Mexičtí zloději přece jen dostali ... a to jsem se o něj tak statečně porval. Teď k té krádeži -  fakt ukázkovej případ. Ještě těsně předtím jsme na tohle téma vtipkovali, celou dobu co jsme se tlačili v metru jsem hlídal Kubisův batoh, kde ten foťák byl ... a přesto, když jsme vystoupili, tak tam nebyl :( ... Teď řeším, jestli tady koupit novej (ale elektronika je tu dost drahá), nebo jestli nám vystačí Kubisovo dělo za 40 000 ... o které teď má docela strach a nechce ho nikam moc brát ani ukazovat. Jinak k výletu - zkoukli jsme Zocalo (hlavní náměstí), vykopávky hlavního chrámu, muzeum ... cestou domů koupili plynovou bombu na vařič. Večer byli kluci utahaní (časovej posun + náročná cesta) tak zapadli do hajan.
V neděli jsme vyrazili do Teotihuacanu - hlavní atrakce Mexico City - pyramidy cca. 40 km SV od města. Cestou jsme truchu zakufrovali (ani neskutečně drahé placené dálnice (2 Kč za km) tady nemají dobré značení, tak jsme neodbočili a zajeli si cca 40 km). Nakonec jsme k pyramidam dorazili netradičně od severu. Byla neděle, tak vstupné grátis, platili jsme jen 45 peso parkovné. Pyramidy byly pořád stejné (už jsem je viděl potřetí, tak mne to tak nevzalo), Kubis hodně fotil. Večer jsme vyrazili na Iztaccihuatl (3. nejvyšší hora Mexika - dvojče Popocatepetlu).

Roztržitost vedoucího výpravy

Vedoucí výpravy Dr. Antonín Pavlíček se již i přes své mládí projevuje jako pravý vědec. Zjevně ani rámcově netuší, jak velkou má nohu. Do Mexika si ode mně nechává vézt dvoje pohorky -- jedny ve velikosti 37 a druhé ve velikosti 45. Pokud si ještě spodní prádlo začne oblékat přes kalhoty, čekají nás při expedici pěkné věci...

I když je možné, že nechal z Brna přivézt dva páry, abych měl pohodlnější balení. Pokud se vejdu dobře vezmu mu pětačtyřicítky, pokud bych měl problémy s místem, přivezu mu sedmatřicítky. No snad se do nich vejde.

Fiesta 23. června

Tak abyste to věděli. Právě jsem telefonoval se svojí kamarádkou a tu promoci má skutečně v pátek 23. června. Bude supervelká fiesta a všichni jsme zvaní jako nejvzácnější hosté, což se myslím nedá odmítnout. Kamarádka, mimochodem jmenuje se Valentina, byla hrozně šťastná, když slyšela, že se zdržíme, takže vás oba prosím, abychom vyrazili až v sobotu po té párty. Alespoň budeme mít s Kubisem středu a čtvrtek na prohlídku města, v sobotu po příletu stejně budeme spíš mátohy a nebudeme moc vnímat nic z toho, co uvidíme. Jinak ještě pro Kubise shrnu informace od Tonyho. Sobota přílet, procházka po městě, neděle pyramidy a výstup na Paso de Cortez, pondělí výstup pod vrchol, úterý útok na vrchol a návrat do D.F., ve středu večer musí Tony učit.

Plán na první týden v D.F.

Právě jsem mluvil se svojí kamarádkou v Mexico City. Je naživu, ale nemá teď příliš času, protože se učí na závěrečné zkoušky. Každopádně mi nabízela ubytování i že nás vyzvedne na letišti. Nicméně mi říkala, že má "graduation", někdy 23. června a ptala se, jestli ještě budeme v D.F. Já si původně myslel, že je to až za dlouho, takže jsem si datum samozřejmě nezapamatoval přesně, a řekl jsem, že už tam asi nebudeme, ale pak mi došlo, že je to necelý týden po našem příletu, že tam tudíž ještě budem. Navíc Tony tam taky musí být až do konce školy. Takže jaké jsou vlastně naše plány na první týden? V podstatě se mi zdálo, že chystá oslavu, takže by mi stálo za to u toho být.

Druhý kamarád bude teď tři měsíce pracovat na Aljašce, takže se s ním nepotkám. Ale on to asi stejně není skutečný Mexičan, protože jsem si s ním dával v Praze sraz, přišel jsem o dvě minuty dřív a on už tam byl. Mimochodem, když už o tom mluvím, ten sraz hodinu po našem příletu je v "mexickém čase" nebo podle evropských zvyklostí? :)

Další výškový průzkum - 4 000 metrů

Pánové, tento víkend proběhla další "expedice" - tentokrát na vulkán "Nevado Toluca" - skoro 4500 metrů. Vede tam terénní cesta, naštěstí autíčko - viz foto (které si půjčujeme na náš výlet) je "all terrain" a výstup zvládlo bez problémů.
Další fotka je z nadmořské výšky 4000 metrů, kde jsme přespali. Teplota během noci nikdy nespadla pod nulu, ale úplně teplo taky nebylo... odhaduju to tak na 5 stupňů. A pršelo ... dost. Jo a takhle vypadá vrchol sopky po ránu ...

Teď ještě pár technických detailů ohledně vašeho příjezdu:
Napište mi úplně přesně, kdy a kterým letem přilétáte, počkám na vás na letišti. Budu vás čekat 1 hodinu PO vašem plánovaném příletu v příletové hale (nelekejte se, formality tady v Mexiku trvají skoro věčnost, v mém případě to byly skoro 2 hodiny, pak jsem taky čekal ještě jednou já na přílet někoho jiného a zkejsnul tam přes 3 hodinky ... takže ve vašem případě už nechci opakovat stejnou chybu). POZOR - jsou tam 2 východy, nevím ze kterého vylezete, proto vás budu čekat u baru, kterej se jmenuje Henry J. Beans - ten je jen jeden ... je na rohu jednoho z těch východů - tuším E3.
Pokud byste mne nenašli, zavolejte mi na mobil 55 23426865 (při volání z automatu nebo z jiné sítě ještě před to přidejte 044).
Kdyby i toto zklamalo, tak tady je popis, jak se dostat ke mne domu - sednete na metro (je primo na letisti), dojedete na zastavku Viveros (jsou tam vsude mapy pro blbe, poznate kde prestupovat) a tam si chytnete taxika a reknete adresu:
Tlapacoya 85, col. Atlamaya, al lado (vedle) cruzamiento (křižovatka) Periferico Sur y Altavista. Taxík by neměl stát víc než 25 peso. Pani domaci by mela byt doma, tak vam otevre, nebo se utaborite pred branou a vyckate co a jak :)...