Pětitisícovka padla!!!!!

5 286 m.n.m. To je výška hory Iztaccihuatl /zkracene Izta/. Nahoře věčnej sníh a kosa jak z nosa. Tam jsme se chystali ... Plánovali jsme to na 3 dny. První den přespání na Paso de Cortéz (sedlo mezi Popocatepetl a Izta), druhý den výstup do výškového tábora, třetí den útok na vrchol.
Počasí nám nepřálo, když jsme se v neděli večer šplhali v serpentinách na Paso de Cortez tak nás zaskočila průtrž mračen. Takovou bouřku jste snad ještě neviděli. To nám na náladě moc nepřidalo. Takže drobná změna plánu - místo přespání v horské chatě (kam bychom se v tom lijaku asi nedostali) jsme nakonec ukecali nocleh na zemi v turistickém centru přímo v Paso de Cortez. Ráno se však vyčasilo, počasí jako v pohádce, tak jsme zaplatili (20 peso za osobu a nocleh + 10 peso za každý den v NP) a vyrazili.
Z Paso de Cortez cca 8 km do La Joya (tam končí cesta), odtam do hor. Docela zabiracka. Hned po prvnich minutach nam doslo, ze to nebude zadna sranda. Chybel kyslik. Clovek marne lapal po dechu. Bylo to silene do kopce. A k tomu jsme navic byli nabaleni jako Deda Mraz pred Jolkou. Na vulkanech neni voda, takze jsme tahli 15 litru vody, jidlo, vybaveni, obleceni a pro vsechny pripady i stan. Nakonec jsme odpoledne dorazili k horskemu pristresku (refugio) Grupo de los 100/ Refugio 13, kde jsme se usadlili. Kubis velmi spatne snasel vysku, tak si sel lehnout, zbytek vypravy se rozhodl pro pruzkum bojem - vyrazili jsme k nejblizsimu petitisicovemu vrcholu. Dve hodiny jsme se skrabali nahoru sutovym polem, nasledne pak lezli po skalach a prekonavali prvni snehove jazyky. Nakonec jsme ale stanuli na Las Rodillas (5 050 m.n.m). Prvni petitisicovka padla. Bajecnej pocit.
Zacalo se kazit pocasi, tak jsme dalsi pruzkum odlozili a vratili se za Kubisem. K veceri jsme dali bramborovou kasi s tunakem a zalehli. V noci prisla snehova boure a prvni zdravotni krize. Asi jsme to s vystupem prvni den prepiskli, v noci jsem se vzbudil a bylo mi hrozne. Bolela hlava, bylo mi na zvraceni, prujem jak po zkazenych vajickach a nesnesitelna bolest bricha. Honza mel teplotu a bolest hlavy. Nasadil jsem Ibuprofen a Imudium ... a usnul. Rano jsem se podivoval zazrakum moderni mediciny. Byl jsem jako rybicka. Honza taky. Jen Kubis stale nejak laviroval, tak s nama dal par metru naseho vystupu (aby si taky aspon dal tech pet tisic) a vratil se dolu. My dva pokracovali k vrcholu. Bylo to vyrazne slozitejsi nez vcera, napadl snih a komplikoval lozeni po skalach.
Konecne jsme se vydrapali na vrcholky ... odtam to vypadalo na pohodovou hrebenovou turu. Kdyz uz jsme se dohrabali na vysneny vrchol, vynoril se pred nama dalsi vrcholek, o neco vyssi. Zakleli jsme a pustili se do dalsiho boje.... sotva jsme tam vsak dolezli (v nekterych strmych usecich jsme davali prestavku kazdych 10 kroku, protoze vic se v tom ridkem vzduchu nedalo) ... tak se pred nama vynoril dalsi kopec ... dost vysoky ... a k tomu jeste od nas oddeleny hlubokym a sirokym ledovcovym udolim. Honza zacal mit zajeci umysly ... ale nakonec jsme se vyhecovali a pustili se do toho .... dolu to slo dobre, to jsem to sjel po zadku :) - konecne jsem si uzil trochu zimnich sportu, po pul roce v Mexiku uplnej zazrak - pak prisel narocnej vystup. Uzouckej hreben (misty jen pul metru) - na obe strany propast par tisic metru ... k tomu unava a horsici se pocasi.... Nicmene po dalsi hodince tvrde driny jsme vylezli na misto, odkud uz to bylo vsemi smery jenom dolu. Vrchol Izty 5 285 metru byl zdolan. Okolo vsude snih, vyhled do zamrzleho krateru a chumacu mraku. Sestup byl rychlejsi, ale i tak jsme se do La Joya dostali az pozde odpoledne. Utahani jak vozejk, ale spokojeni. Stalo to za to...

Tak to byl Tony a takhle to videl Honza


Devatenacteho cervna se probouzim v Paso Cortez uy v pet hodin. Jet lag stale funguje a dale se mi spat nechce. V 6:30 vychazi slunce a me se naskyta uzasny vyhled. Snazim se vytahnout fotak, pri tom vsak budim Kubise, ktery mi ho hned zabavuje a vyrazi fotit.

Vstavani, baleni a snidani nam ovsem trva dost dlouho a tak do auta nasedame az nekdy kolem devate. Ceka nas cesta do La Joya, odkud vede cesta nahoru. Cestou zjistujeme, ze ani all-terrain Toyotaneprejede vsechno a na kameni malem utrhneme vyfuk. Nastesti to prezil.

Z La Joya vyrazime asi o desate. V kopci se sice mirne zadychavame, nicmene obtize s vyskou nemame. Jen Kubisovi stoupani moc nejde a tak mu odebiram vodu a jidlo, aby mel cestu lehci. Stezka stoupa jen mirne a vede pres tri portilly (brany), kde meni smer a jde po jinem svahu. Jdeme o neco rychleji, nez predpoklada pruvodce stazeny z Internetu, nicmene na kazde portille odpocivame. Pri treti pauze jasne citim, ze jsem se trochu precenil, kdyz nesu stan, Kubisovu vodu a mam jasne nejtezsi batoh. Moc se mi slapat nechce. Nicmene nakonec se objevuje kamen s "bulls eye", od ktereho to ma byt k chate Grupo de la Cien, kde mame nocovat, blizko. Dal je ovsem cesta ponekud zmatecna a chatu musime hledat.

Chata je hotovy luxus. Plechova stavba ma na kazde strane tripatrovou palandu. Uprostred je stolek plny jidla a vody od predchozich vyprav. A to vsechno mame sami pro sebe!

Rychle do sebe cpeme tunaka s houskami a protoze mame dost sil vyrazime ja, Tony a Indi na "prochazku" smerem k nejblizsimu z vrcholu, s tim, ze tam bud dojdeme, nebo ne. Stoupani nam docela jde i kdyz ve vysce temer 5 000 metru se zadychavame. Viditelnym meznikem na ceste je velky kriz. Jak se k nemu blizime, vidime u chaty dalsi dve postavy. Jedna ma na zadech velky batoh, druh ajde na lehko. Jsou rychlejsi nez my a tesne pod krizem nas dohaneji. Mame docela stesti, jsou mistni, znaji to tu a navadeji nas na spravnou cestu. Sami u krize konci a vraceji se, my pokracujeme a zanedlouho se dostavame na "kolena" - jeden z vrcholu. Na nem je podivna zricenina jakesi konstrukce, kde si nechavame zasobu vody na zitrejsi vystup. Pod nami je jezirko, pred nami dva vyssi vrcholy. Podle jejich poctu se domnivame, ze ten vzdalenejsi je nas cil. Cesta z chaty nam zabrala asi dve hodiny.

Sestup je mnohem pohodlnejsi, jen Indi se na skalach trochu boji. Nikdy nic takoveho nedelala.

Kratce po navratu se zatahuje, zacina prset a padaji kroupy. Jsme radi, ze jsme se vratili a nepokusili se jit dal. V noci pak zacina snezit a psi pocasi vydrzi dlouho do noci.

Davame si veceri a jdeme brzo spat. Uz asi o pul desate. Ja mam trochu horecnaty pocit, ale rychle to prechazi. Noc ve vysoke vysce snasime ruzne. Nekomu je zima, nekdo ma prujem, nekdo spatne dycha, ja jen nemuzu spat. Asi jsme to s namahou trosku prepiskli.

Rano jsme vsak ja s Tonym pripraveni na utok na summit. Kubisovi se z nedostatku kysliku toci hlava, Indi se nikam nechce. Tak je nechavame dal spat s tim, ze nam maji zabalit a pak pomalu vyrazit dolu.

Sami jdeme na lehko. Vodu mame na ceste, takze si bereme jen susenky, lentilkz, konzervu tunaka a jednu mistni housku. Na posledni chvili se rozhoduji jeste pribalit Ibalgin proti bolesti.

Pocasi je vyborne, obloha modra. I strycek Popo se ukazuje v cele sve krase, zahaleny do bile snehove roby. Cesta ke krizi nam jde vyborne. Uz nemame problemy s dechem. Tuto cast cesty nas doprovazi Kubis, ktery se jeste neaklimatizoval a ten sotva popada dech. My postupujeme rychle , abychom se dostaly na slunicko, ktere ve spodnich castech jeste neni.

Kousek pro krizem nas Kubis opousti a my zaciname splhat po skalkach, ktere od vcerejska zapadaly snehem. Musime byt opatrni, abychom neuklouzli. Nahoru to vsak jeste docela jde, desime se ale sestupu. Tise doufame, ze do te doby snih na slunicku odtaje.

Na vrcholek, kde jsme byli vcera, se skrysi vody dorazime po hodine splhani. V polovicnim case nez vcera. Aklimatizace ukazuje svuj vyznam. S prekvapenim zjistujeme, ze navzdory snehu vsude okolo je nase voda stale kapalna. Rychle otevirame jdenu flasku a ziznive pijeme. Po par locich se primo pred nasima ocima zacina voda menit v led. Pevnych kousku rychle pribyva. Jedine vysvetleni, ktere nas napada je, ze voda mela zezdola vetsi tlak a nahore v mensim nezmrzla. Kdyz se po otevreni lahve tlaky vyrovnaly, zacla dohanet, co predtim nestihla.

Nechavame vodu v zavetri na slunicku, aby se pokud mozno ohrala a pokracujeme smerem k dalsim vrcholum. Jde se nam jeste dobre, akorat me boli hlava. Nejspis od rymy, ale i vyska ma asi svuj podil. Prvni vrcholek vsak mijime snadno.

Cesta na druhy je o neco narocnejsi. Svah je prikrejsi a z casti pokryty snehem. V tehle vysce se mym nozickam moc slapat nechce. Navic me boli hlava. Co chvili zastavuji, abych nabral dech a zastavil buseni v me hlave. Ale vidina dobyti vrcholu me pohani. Jeste jedna zatacka, podlednich par kroku a jsme tam. Zaplavuje me vlna euforie. Tu vsak rychle brzdi Tony, ukazujic o kousek dal, kde je jeste jeden kopecek, ktery je uz na prvni pohled jasne vyssi, nez ten nas. Takze falseny poplach. Beru si alespon Ibalgin na boleni hlavy.

Ted uz se mi vubec nejde dobre. Z casti za to muze vyska, z casti ztrata moralky. Musime prejit velkou snehovou plan. Je to skoro rovinka, ale kazdy krok je hrozne namahavy. Citim mravenceni v rukou a mam strach, abych mel silu na navrat. Sotva se plazim, nikam se mi nechce. Tony me vsak presvedcuje, ze uz je to jenom kousek. Plan je u konce a my musime prejit po jakemsi hrebinku. Mel bych se pekelne soustredit, abych nespadl, ale moc mi to nejde. Jdu na automat, ten vsak nastesti funguje spolehlive. Upati skaly, kam se potrebujeme vysplhat je dalsi snehove pole. Nastesti se neborime a muzeme jit skoro primo. Prichod ke skale sice znamena stoupani a skrabani se po kamenech, psychicky je to vsak pro me uleva. Zacinam opet doufat, ze to dokazu. No a najednou jsme nahore a neni kam stoupat. Zkraje pocituji jen ulevu, radost prichazi pozdeji. Jedine co nas mrzi jsou mraky. Celou cestu byla modra obloha, prisly az ted. Na chvilku se vsak trhaji, takze vrcholove foto nakonec udelat muzeme. Cesta z chaty nam trvala necele tri hodiny.

Posilnujeme se lentilkami, coz je jedna z mala forem ciste cokolady, kterou tu lze koupit. Mraky nas trosku strasi, a tak se rychle zaciname vracet. Jde se nam lehce, ani hlava me neboli. Tony dokonce vyuziva snehove plane a klouze se kus cesty po zadku. Cestou nas sice pribrzdi dva kopecky, kde nam to moc neslape, ale oproti ceste tam se citime fajn. Na posledni vrcholek se nakonec neskrabeme a traverzujeme primo ke stezce pro sestup. Je to sice o neco technicky narocnejsi, ale setrime si kopecek. Mame stesti, ze hodne snehu roztalo, takze cesta kolem krize je schudna. No a pak uz jen zaverecny sebeh po prasnem poli a snehu, kde se napul klouzeme a jsme bezpecne zpatky v chate. Navrat - hodina a tri ctvrte.

Cesta s batohy dolu je pak uz pohoda. V klidu obedvame tunaka z konzervy a teprve asi po hodine opoustime chatu. Bez vody se nam jde snadno, navic je tu vic kysliku. I tak se parkrat zastavujeme, neni proc spechat.

Vsimame si zajimaveho chovani pocasi. Na jedne strane hory je hezky, na druhe osklivo. Obcas se mraky pokusi horu prelezt, ale jsou nemilosrdne rozmetany vetrem hezkeho pocasi.

Dole nam Indi oznamuje, ze na nas cekaji teprve hodinu a pul. Navrat do D.F. pak probiha v klidu, jen vojak se samopalem u zavory nad Amecamecou nam prohledava prostor pod nohami, jestli tam nemame zbrane. Kufr auta s batohy ho vsak vubec nezajima. Inu Mexiko.